Podstata problému
Tepelný zisk (tepelná zátěž) je rychlost, jakou teplo vniká do místnosti — stěnami, okny, lidmi a technikou — měřená ve wattech. Chladicí jednotka musí teplo odvádět stejnou rychlostí, aby udržela stabilní vnitřní teplotu. Část z pláště je prostá vedení:
Q = U · A · ΔT
kde U (W/m²K) říká, jak konstrukce „teče“, A je plocha (m²) a ΔT rozdíl vnitřní–venkovní teploty (K). Stěna s U = 0,4, plochou 12 m² a 8 K rozdílem propustí 0,4 × 12 × 8 ≈ 38 W — jediný člověk často předčí celou stěnu.
Těžký kalibr je sluneční zisk sklem: zhruba 300–400 W na m² osluněného okna v poledne. Připočtěte lidi (≈90 W citelného tepla na osobu vsedě), techniku (jmenovité nebo změřené watty) a větrací vzduch. Pro vzduch: Q ≈ 0,33 × V̇(l/s) × ΔT — každý litr za sekundu venkovního vzduchu o 10 K teplejšího, než je místnost, propašuje dovnitř asi 3 W. Dimenzujte jednotku na součet, s malou rezervou na latentní (vlhkostní) zátěž.
Příklad z praxe
Obývací pokoj 30 m² v nejvyšším patře odpoledne při 32 °C, udržovaný na 24 °C: 3 m² západního zasklení v plném slunci přispívají 350 × 3 = 1 050 W; stěna (U 0,4, 12 m² netto) jen 38 W a střecha (U 0,25, 30 m²) 60 W; dvě osoby 180 W; televize, router a světla 150 W; větrání 60 m³/h ≈ 17 l/s zhruba 44 W. Citelný součet ≈ 1 520 W; s ~15 % rezervou na latentní teplo je správná velikost 1,75 kW. Samotné okno tvoří přes polovinu zátěže — proto venkovní stínění vždy porazí větší kompresor.
Častá chyba
Dimenzovat podle plohy podlahy přes orientační pravidla („100 W na m² → do pokoje 3 kW“) místo spočítání zátěže. Zkratka ignoruje jediné, co všechno dominuje: osluněné zasklení. V zastíněných místnostech jednotku předimenzuje — krátce cykluje, ochladí vzduch, ale nikdy neodvlhčí, a místnost zůstane studená a lepkavá — zatímco v místnosti, kvůli které pravidlo existovalo, ji poddimenzuje. Počítejte watty, ne čtvereční metry.