Hlavní myšlenka
Úkolem potrubí je přenést daný objemový průtok vzduchu (m³/h) s nejmenšími ztrátami energie a hluku. Pro daný průtok Q plyne rychlost v v potrubí přímo z průřezové plochy A:
v = Q / A, přičemž A = πD²/4 pro kruhové potrubí.
Protože plocha roste s druhou mocninou průměru, vztah je strmý: zdvojnásobení průměru čtyřnásobí plochu a sníží rychlost na čtvrtinu. Třecí ztráty v přímých úsecích potrubí rostou přibližně s druhou mocninou rychlosti, takže poloviční rychlost snižuje tření zhruba na čtvrtinu. Proto je o něco tlustší potrubí téměř vždy levnější na provoz než tenké potrubí hnané naplno.
Praktické návrhové rychlosti: hlavní přívodní/vyústňovací potrubí v domech 3–5 m/s, sekundární větve 2–3 m/s. Nad zhruba 6–7 m/s v bytových systémech rychle roste hluk a tlaková ztráta.
Příklad z praxe
Domácí rekuperace (nucené větrání s rekuperací tepla) musí dopravit 400 m³/h. V potrubí Ø160 mm: A = 0,0201 m², tedy v = 400/3600 / 0,0201 ≈ 5,5 m/s — přijatelné pro krátký hlavní tah. V potrubí Ø125 mm se tentýž vzduch pohybuje rychlostí ≈ 9 m/s: třecí postih je zhruba 2,7× vyšší a potrubí bude pravděpodobně na vyústce pískat. Zvětšení o jeden standardní průměr na hlavním tahu koupí tichý rozvod s nízkými ztrátami na celou životnost budovy.
Častá chyba
Dimenzovat potrubí podle „co se vejde do podhledu", místo podle rychlosti. Natlačení tahu do zbylého prostoru často zdvojnásobí rychlost — a protože ztráty rostou s v², ventilátor musí nepřiměřeně tvrdě pracovat a platí se hlukem a energií celé desetiletí. Kontrolujte nejdřív rychlost, o trase potom vyjednávejte.